Promo

bored at a psychology class...

Báseň

Tvá víčka zavře – moje ruka
tvůj popel rozptýlím – do daleka
už žádné rady a žádné dotazy
už žádné temné bolavé obrazy
Což klame mne zrak
a tebe sluch?
Co bude pak
to bylo už

***
Co to chceš chápat?
i tma už ti utekla
vroubená bolestí
cestička do pekla


Jdi po ní nahoru, dolů, zas nahoru
přejedem na voru
společně Hades
Do čela střelím tu
hladovou potvoru
růži na rumišti
potom mi najdeš

Hlad

Nemáš žádný ruce
a skoro žádnou hlavu
kam jsi dala voči
a svou vlastní rozvahu?

Uřízli ti nohy
vokousali plíce
rozlámali játra
a chtěj pořád více

tunel

a tak hledám
zapomnění
tam kde už nic
nikde není
a chci se schovat
zas a znova
shora zdola
černý ruce
potrápit se
rudým tunelem
až zemřeš pojedem

Zemřel poprvé

sou rány který nezašiješ
sou smrti který nepřežiješ
v dešti se koupám
řítím se tunelem a
tajně doufám
vemeš mě k sobě
vemeš mě k sobě

je krev která nestříká
je čas kterej netiká
sou lidi co stojej vokolo
neviděj do toho a
tajně doufám
že přijdeš k sobě
že přijdeš k sobě

asfaltem se brodit
tak jako loni
smrtka kosou mává
co na tom že se vzdávám a
nahlas doufám
vemeš mě s sebou
kam mrtvý se berou

sou tváře co se objevujou
na místech kam nepatřej
(třeba na zdech)
tápu po nich rukou ale
vždycky jen puknou a
zanechaj
krvavej vzdech

...

jestli někde existuje
lepší svět
tak to bude lepší
nevědět

Noční noc

noční noc
každodenní den
letní zima
klidnej sen

tma

nenávidím slunce protože
vytváří stíny
kupěj se v mý hlavě a
padaj z nich splíny

----------------------


1. místo stínů na oči
kruhy pod nima
rty natřené krví
co vykašlávám.
nejsem tu zvaná
ale ani první.
2. na nehtech strach
a za nima smrt
na uších klapky
za zadkem zadky
za zádama čas.
už mi nezbyl.

Blondýnka

Ošklivý Vánoce
bláto a strach
Špína sračky a
stoletej prach
Tak si to tak neber k duši
značkovej pes na vodítku ti sluší

Šárce

seš pára nad hrncem
co vře nejistotou
seš mlha v radiátoru
narážíš na stěny
a nemůžeš ven
příliš krutý
ne-sen
seš jako pes co nelíná
těžko z tebe uplíst svetr
se vzduchem se prolínáš
(cesty k poezii byly zatím příliš prozaické)
sem tam vločka
černá kočka
počkám na nevěstu
přešla mi přes cestu
moje neonová kráska
s jedním okem
0,2 litru piva potokem
sama jseš vodopád
ani by tě nemohli oběsit
protože stromy už zase hoří
seš pára nad hrncem
– a fouká vítr

Červ a růže

Moje štíhlý bílý kosti
nikotinem černý sou
moje duše červa hostí
zažral se mi do prsou

Taky mám i díry v kůži
rozežraný žíly
moje duše v černý růži
čekám věčnou chvíli

(19)

pes prokousl nebesa
oko vyvalené
a sliny létají
vesmírný Diskobolos
prach plný ptáků
nad čarodějnou pevností
ukrytou v pralesích
přelétli ptáci
za kostnatým stromem
jen koně vlají
a hřívy cákají
do větru
do deště
jednou se vypravím
do hořící stodoly
plná růžových obláčků
ve tvaru nůžek
co stříhají
nebeskou bavlnu,
len a
konopí
a jehla Ještědu
krví nás pokropí

Modlitba

Opakuj po mně:
otče náš
jenž jsi na pódiu
posvěť se hudba tvá
jakož i pivo tvé
a dej nám, hříšníkům,
čistou krev
připravenou na útrapy těla a duše
a plic a mozku
až na věky
no future
amen

Benzín

stojatá voda
lesní břeh
spálený plíce
spálenej
dech

placatej šutr
a na něm hadr
lahvička s benzínem


29.12.2006, později zhudebněno kapelou Or

děs

24 hodin denně mi
v hlavě
hučí stroj
všechny kruhové
předměty se na mě
upřeně
koukaj
něco je ve vzduchu
bojím se spát protože prý
až se probudím
do úplného pekla...
děsím se rána kdy nám
přidají do vzduchu
cyklon B

zatim nemam žádný
špatný vzpomínky
leda na budoucnost

Skanulo hovno

skanulo hovno po tváři mučednice
sereme vám na hrdiny!
(nám nikdy sochu nepostavěj)

12

(...)
černota září a moje
duše je neonově modrá
plná kouře dehtu nikotinu
moje kosti mají karneval
a já zde poklidně umírám

8

snad přestat jíst
pít
snít
milovat
přemýšlet
psát
spát
mluvit
poslouchat
hrát
číst
brečet
chtít
vnímat
chodit na záchod
smát se
by mi pomohlo
přestat žít

4

tisíc schodů k horký vaně
znáš ty chvíle –
oběsit se na tkaničce
skočit z přízemí
spolykat celaskony
přiložit ke spánku
vodní pistolku
ne – budou tě furt držet
v týhle kulatý kleci
nutit tě papat mrtvoly
a pít jejich krev
když konečně vim že
seš chameleon
doufám jen že to není
dědičný
chtěla bych tě někdy
chytit za ramena a
zatřást tebou
byla jsi mým obalem
ale tim to končim

2

už nechci bejt jen tvoje
loutka
ale loutky
nemaj přece vlastní názor
to je neslušný
jsem tahána na provázcích
městem i vesnicí
teplem a zimou
nohy se odíraj o chodník
sem a tam
bez cíle a bez zápachu
bez chuti a bez krve
hlava plandá
pohoď mě na smeťáku
až najdu kus střepu
přeřežu si provázky
a osvobodím se od
vodícího kříže

Chtít jít

jsem hostitel virů nočních můr a pavouků
pletou sítě
depresi vstříc
zachytí tě
žízeň je veliká
život mi utíká
nechte mě příjemně pít
ve stínu pod koněm
popíjet lahvoně
chlastat a až do dna snít
lidi by měli bejt spolu, furt
dyť prázdná postel jak rakev zve ku spánku
stojí a mlčí
smrt bloumá po domě
sedím a křičím
čím dál blíž pohromě
pohromě žití
chci zpět
chci zpět
chci zpátky změnit svět

Matce

Dáváš mi příliš svobody
a s tou já neumím žít.
Zavři mě do klecí
zamřížuj mi duši
ukřižuj mě.
Nesmím se dívat
nenech mě chápat
nech mě jen chcípat.
Nemusím volně dejchat abych přežívala.

Balzamuješ mé tělo,
vymejváš mozek.
Nechci tě nenávidět
ale nedáváš mi moc možností
je tohle snad škola života?
Kolik slz zbývá do smrti
a kolik hrůznejch snů,
tolik různejch strachů.
Den za dnem vláčím své bosé srdce po štěrku.

Barvy léta barvy deště

Hledám pod víčky
důvod proč nebrat
jak uchopit život
komu ho sebrat

Kdo se tě ptal, krásko
kolik zla vydržíš
kam se máš schovat
všichni jsou ve stržích

Jen jeden chybí
do osmi důvodů
strach pot a smrt
v maškarním průvodu

Tak blízko k životu
mám i teď po letech
kam se máš schovat
všichni jsou na světě

nuda

když to máš
tak to nechceš
když to neni
tak to sháníš
jednoduchá smutná pravda
krev mi vlejvá víno do žil
zase křičím – paranoia...
že ses toho nedožil –
– škoda – a co tady dělám já?
opíjím se,
ubíjím se,
nezměním se.

prášky

Slyším za zády stíny hrát
přišli se na nás
zase podívat
do západních zemí
kam všichni směřujem
kdo peří nezná
tomu ho nesvěřím
do vlastních rukou
ani do těch cizích
co škrábou se nahoru
jako ty – zmizí
až se potrestáme
za svoje činy
třeba
potom
budem
JINÝ
mluv, dřív než ti vytrhnou jazyk
a pak už budeš jen slepýma prstama na kytaru hrát
a budeš se bát
svý vlastní viny
a čekající stíny
budeš počítat
tak jako já

--------------------



Láska je věčná ale
smrt nečeká
až se rozhoupeš
možná si leda vlastní
hrob vykopeš
a miluj si, pod drnem, pod
hlínou hnědou
pro tebe havrani
pro mě doktoři jedou

Není

bojím se že tě ztrácím
i když tě vůbec nemám
protože zase zvracím
a v míse boha hledám

bojím se že jsme smrtelní
bojím se černých zřítelnic
bojím se lásky vestoje
ale já – nevzdávám se bez boje

zase ti sbohem dávám
i když tu vůbec nejsi
na nástupišti mávám
naději žerou – krysy!

nadějně

kam se ztratila láska
co hejbe světem
kam se ztratil pocit viny
za neúspěchy jinejch
kde jsou ti lidé
co milují bližního svého
někam odešli
snad do lepších světů
a nás tu nechali
a co my tu
pořád se jenom prodírat vpřed
a vyžírat díry do duší
jednou jsme milovali
ale to už je dávno
něco je špatně
něco je pryč
a už se nevrátí naděje
někde je
ale většinou není
a pořád hledám
rozednění

ne

my nejsme ztraceni
jenom jsme nikde
věčně přestávám
vracet se nikam

tak jako zítra i
včera jsme zoufalí

Kůže

moje poezie jsou jizvy
starý skoro už neviditelný
čtu si svý šrámy
jako nějakou bibli
mám ji pořád s sebou

listuju ve svý kůži
pamatuje hodně
je v kůži vázaná
a tak mě napadá
že už vim kdo je ten bůh

Cizí vlastní krev

jak je to možný?
kde se v člověku bere tolik nenávisti k vlastní krvi?
chci si ji pustit žilou na špacír a vypustit
do světa pustýho vražedným pohledem
chci ji dostat pryč ze svýho života
aby ve mně nebyla
červená
zurčivá
zuřivá nenávist
nenávidím vlastní krev!!!
kde se ve mně bere?
cizí krev!
není moje, je jiná
nehřeje mě
trhá mi žíly
ubírá síly
cizácká krev!
kurva prodejná!
co si vlastně myslí? že ji budu živit?
peníze nechci!
jen vyschnout
a být napojena jinou krví
novou hladkou sladkou krví!
jinou, ale mojí!
novým životem skrz kterýžto procitnu
z vězení se svlíknu
žádná krev lepší než špatná!
jedová krev mým jedem protřelá
tvůj jed medu sladší
moje krev nová rudá mladá nasraná!
a bude se bránit jak uzná za vhodný!
bude si dělat co bude chtít
protože je nezávislá, oproštěná od své vlastní cizí krve!!!

hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně
hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně
nebuď sprostá na své rodiče
anebo říkaly nebuď slušná...?
ty hlasy v mých orgánech

s horkým čajem zalýzt do nory a
vysrat se na všecky odpory
prostě jen chviličku
v klidu žít
povídat nesmysly
a víno pít
jen na chvilku zase dejchat
už nemuset nikdy prchat
nechci už utíkat před lidma chtivejma
nacpat mi do mozku řídkou kaši
vždyť je to moje hruď
v níž srdce buší
budu se svíjet v radostným rauši
že jsem zas sama
se svojí duší
nechci už mluvit otvírat pusu
sem plná svinstva
lidskýho hnusu
leze mi po stole mozkovej závitek
ožralá zas padám
na chodník do blitek
a je mi líp
líp než kdy jindy
cejtim se někde pryč
u boha možná
kerej mě pošle zpět
do černý díry

že eště nejsem připravená
nejsem plná víry že tenhle svět je lepší než
kerejkoli jinej
možná je ale kdo to uvidí
když lidi
choděj s očima na zemi
hlavu skloň pod tíhou vlastních nenávistí
kdyby jen pohlédli na druhý bytosti
možná by poznali
že jsou jen hosti
na týhle zemi co
snaží se žít
a tak i já
snažím se pít
čistou pravdu co je hluboko v zemi ukrytá
a bojí se světla, tak jako já
já chci jen jedno světlo
jednou si píchnout
a klidně hned teďka
zase v krvi chcípnout
vždyť nejsem snad sama kdo hledá
něco lepšího než co mi daj
lidi co radši nechali oči mozek doma
hlavně že prachy v ruce svírá
a tak jsem naivní, co na tom
žiju snad pod sluncem? ne, jenom bliju
co jste mi vnutili
ze sebe dostávám ven
snad se zbavím nahromaděný
nenávisti
zděděný po vrstvách viny
nechcete vědět že jsme
docela jiný

jsme čistí, bílí
ale to vy stejně nemůžete vidět
jste černí námahou jak
udržet život ale utíká vám mezi žebry
jako vzduch co větráte do plic
ale ani ten tam nechce
dýcháte vztek a hrubost
my říkáme dost!
já to říkám!
vidím osvícené děti,
děti které vidí víc než
svět kolem nich
nespěje ke konci,
bude tu pro nás a vám konec
konec všech pochybností
my jsme si jistí
že bude v noci tma
a ve dne nikdo neztratí směr

Ležet

1. kalendář už se naučil
otáčet si stránky sám,
záclony se šly samy vyprat a
jedna druhý pomohla na sušák.

jenže já si pomoct neumím!
tak kde je světlo?
kde je splín?

2. mám v kostech zmačkaný igelit,
chodím kolem sběrných surovin
a dneska zrovna maj zavříno
dneska mi nedaj šanci na
recyklaci

sama si pomoct neumím!
tak kde je světlo?
kde je splín?

3. mám tolik času že už jen zezadu
koukám do hodin
a srdce se mi občas zastavuje
– ne to není arytmie...

apatie

Ve všech obrazovkách se všichni pohli.
Vidím pohyb za kamerami, ležím nehnutě, zírám, přežívám.
Trubky se vlní v šíleném útěku po stěnách tunelu.
Nadávám jim, ale mají pravdu.
Já už odnikud neutíkám.
Nohy mi shnily a rozpadly se.
Visím na řeznickém háku a houpu se.
Pozoruju svět z výšky a myslím si své.

únava

Žít a být mrtvá
to je jako
být vzhůru a spát
a já jsem tak unavená
někde mezi
bděním a spánkem
ta mocná touha
po teplém hrobě
(ech co to kecám –
– po teplé posteli)
jen se dorůžova vyspat
nechat si zdát o tobě
a na ostatní se vysrat

zemření

Igelitové oči mě děsí ve snu
obracejí se ke mně s otázkou
i já se ptám
kdy půjdu za nimi
jsou blízko na dotyk
za obrazovkou zasklené
Po igelitu stékají kapky deště
mísí se s mými slzami
nemohu se očistit
i když věřím, že jsem špinavá
Z pod pytle se tlačí tlapka
běhala by, ale tělo je mrtvéjavascript:void(0)
v záškubech křeče mi chce říct
pojď se mnou anebo si mě tu nech
Naposledy nasává studeným čumákem
studený vzduch
máčím jí krk vlastní bezmocností
oči vytřeštěné bude sama
studená
ztuhlá
těžká
mrtvá.

žízeň

Ve sklenici už byla celá flaška
a kdo se ptá, vždyť je to fraška

ve sklenici už byla nejedna flaška
a hlasy se ptaj, kdy už s tím seknešh

zoufat

Všechny ty barevný stíny se kolem mě míhaj
jenom já šednu dál
dal jsi mi hodně
a hodně jsi mi vzal
upíjím čaj
a vlastní krev

Smíchov, nádraží

Oči mi vyschly
a vydrolily se.

Snad jen cítím záblesky
když mnu v rukou
bílý prášek.

Meluzína se prohání
v očních jamkách,
ušima táhne.

Myšlenky byly jen
těžítka
na dávno zežloutlé listy deníku.

-----------




Zavři oči a neslyš nic než
hluk bouře v každý molekule vzduchu
omlouváme se za zpoždění
omlouvám se ti za zpoždění
můj vlak je pryč,
dávno pryč

vlak, noc

Houby po dešti
chodí městem
deštěm
máčím myšlenku
na cígo z okna
noc se mi schovala
nikde ji nevidím
muchomůrky mají
červenobílé deštníky
sedím na okně
k zemi mi chybí deset sekund
a v ruce nůž-ky-ta-ra-dost
že tě vidím přicházet

Sonet pro Adama

Poslouchej medvídku
povím ti povídku
na dobrou noc
ať získáš moc

nad těma duchama
mocnejma drogama
vydrž to bez
skrz černej les

Medvídku buď silnej
sem tady s tebou
ač nohy mě zebou

Medvídku neplakej
osuš si slzy
vždyť usneš již brzy

haiku

zpívá nebo zívá
ten ranní pták na větvi
za mým oknem?

nausea

jako luna se klenula nula
na nebi
nebyli by krabi
kdyby nebylo bílého nebe
ve dne
v noci se nula klenula jako luna
– pomatená
propuknula

luna z luny pojde
nula svítila jako rybí potok
potracen byl vzduch a
ztracena byla husa v něm
kolem tolik lidu a
volem bude proměněn
– svět.




jak oddána hymnu noci
toužím zemřít po promoci

Hlavák, noc

jezdící schody
kousek dlažby
a zase
jezdící schody
židi
fetky
houmlesi
ožralci – lidi jako jsem já
neškodní šílenci
škodní psychopati
studenti
úředníci
cizinci
černí
hnědí
žlutí
jako slunce
čekat v noci
na vlak
je sebevražda
každopádně ráda obětuju
svůj život
za poznání
životů lidských trosek
a nonkonformita
mi může
vylízat,
my jsme tak nonkonformní
až sme odpad společnosti,
fetujem
kradem
pijem
šoustáme
to je zlý
žijem mezi sebou
zvrhlí chudí šťastní
a umíráme spolu
– –
na rozdíl od vás.

čas

čas jde pozpátku ale stále kupředu.
čas nemůže zastavit ani on sám
kdo je čas?
ať ode mne neodchází
zrovna když tě nejvíc potřebuju
chci tě tady
chci víc tebe
než modré z nebe
to ale vůbec nechci stejně
chci jen tebe
tvé rty prsty jazyk v mých rtech (ve všech)
jseš mocný dej mi víc času
ať jsem s tebou déle prosím
více dotyků a objetí
tohle nesmí být milostná báseň
tohle má být píseň ožraly, ale
není dost opitá tahle dívka
co tady sedí a píše dopis na rozloučenou –
– to jako proč?
chtěla se opít a neměla čím
jak je možné že je svět tak
tolik moc krutý že jí ani nedá napít?

Nechte nás

kolik dětí se již ztratilo
v propadlišti úlevy
ulevit si od tohoto světa
který nás svazuje do úhledné krychličky
a mlha padla na řeku
ale voda plyne dál
a mlha padla na děti
a děti se ztratily
jen oheň lidské teplo opustit realitu
je úleva ale čím více si chceme ulevit
tím méně soudnosti
a kdo potřebuje soudnost?
aby nás chytili zavřeli zničili
nechte nás ničit se sami
nechte nás utrácet naše poctivě ukradené peníze ničit si těla žíly játra mozek
ležet na studeném poplivaném chodníku
a nechat se okukovat světaznalými chodci
nechte nás
nechte nás my vás nepotřebujem vy nás taky ne
nechte nás jít s rukama v kapsách na popraviště

ráno

jsem hluchá
ohlušená
světelnou rychlostí železné krabice
plné namačkaných upocených lidí
spěchají do nebo z práce
spěchají
honí se za odleskem ranního slunce
na hladině včerejší louže
nedívají se kolem sebe očima,
jen prázdné důlky se na mě upírají
a vane z nich ledová prázdnota
když vás zasáhne tak vás zmrazí
a nepustí
žádné teplo
míjím oprýskané baráky když vyjedu
z tunelu závislosti
slunce mi vypálí oči zůstanou prázdné důlky já je nechci
tohle není oslavná píseň drogám

Pití

rum přichází očima – nejdřív nikde a pak jen v žaludku
domácí lavorovice vám hází banánové šlupky pod nohy, zato hlavu máte čistou
čímž nemyslím prázdnou
vodku nejlépe míchat s trávou – kdepak džus.
vodka vám dá křídla – s trávou letíte
víno po litrech a s chutí do večeře
víno červené jak krev, krvavé jako vášeň
nechám se unášet
unášet se
nechám se unášet
unášet
nechám se unášet do horoucích pekel

Křehké

Křehké – to je to slovo
jako stát ve větru na špičkách
a dlaně mít přibité
na kříži
na bedrech toho jehož nemůžu mít
za žádnou cenu

a naše vlasy se mísí
když se nad ním skláním

Zoufalé – to je to slovo
pro lidské osudy
jež tápou v černé mlze
a stáčejí se
a spojují se
a loučí se
jako proužky dýmu
křehké ve větru
milují se

Bur-Rose

I
Bur-Rose
Je to ta trnitá růže
co se ovíjí kolem tvé duše
je to ten růžový květ
co se ti plazí pod nosem
a nabízí jed
jsou to ty trny
co tě šťouchají do žeber
"pojď si s námi hrát"
jsou to ty trny
co se na tebe sladce usmívají
a ostří si hroty
je to ta trnitá růže
co se před tebou svíjí v extázi
a nabízí se ti
je to ten nejdelší a nejostřejší trn
co tě hladí po kůži předloktí
je to on
co hledá místo určení
je to ten kovový trn
co ti bude sát krev
je to –

II
je to Bur-Rose
kterému nabízíš své klíční kosti
je to Bur-Rose
bodni mi zezadu do beder sen
ať ho uvidím vylézat pupkem ven
je to ta trnová koruna
co ti stahuje paže
jsou to ty hroty
co tě přibily zápěstími na kříž
jsou to ty špičáky
co odhaluješ světu
je to ta trnitá růže
co tě přivedla až sem.

písek

slunce vedro poušť máš žluté tričko a světle hnědé kalhoty
blik
směješ se a házíš mi do očí písek
blik
nahnutá nad sešit čteš brak holá záda
blik
slzy to není písek "nestrkej si to pořád do očí"
blik
park noc Madrid půllitrové kelímky nalejváš se podpíráš mě na cestě za záchodem
blik
autobus zadní sedadlo chtěla jsem se na tebe podívat a ono to nešlo
blik
už to nešlo stydím se za nevšímavost
blik
Hagen "vrať se zpět"
blik
radši neslyšet škrábání na vrata závora zapadla zavřená ve svobodě
blik

Řev zapomenutého tygra

Řev zapomenutého tygra

                    mizí v dálce

                    mizí v mlze

doznívá v kostech

uhasíná

slzy osamělého poutníka

dávají vyrůst kopretinám na poušti

života

a uschnuly kopretiny; – poutník

již tudy nikdy neprošel

myslela jsem na tebe

a ty jsi se mi schovala

za dunou

života

a už jsem tě nenašla

– bílé kosti tygra

slunce žhne a zametá stopy

sejdeme se ve tmě

v chladu

nečti můj deník –

mohla by ses o sobě dozvědět pravdu